glosa pro tuto chvíli

Podstatou příběhů je možnost předpovídat a předjímat, ale také nepředpověditelnost a narušování očekávání. Chrz (2007)

KVALKO 2010

Vážené kolegyně, vážení kolegové,

s potěšením si Vás dovolujeme informovat o konání nadcházejícího IX. ročníku česko-slovenské konference Kvalitativní přístup a metody ve vědách o člověku: "Individualita a jedinečnost v kvalitativním výzkumu", kterou v roce 2010 organizuje Psychologický ústav Akademie věd České republiky, v.v.i. a Katedra psychologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity pod záštitou děkana Fakulty sociálních studií prof. PhDr. Ladislava Rabušice, CSc. Konference se bude konat v budově Fakulty sociální studií v centru města Brna ve dnech 20. - 21. ledna 2010.

IX. ročník konference bude věnován jedné z nejvýraznějších charakteristik kvalitativních výzkumů, kterou je orientace na individualitu a jedinečnost. Kvalitativní výzkum uspokojuje naši potřebu porozumět jedincům, jevům a událostem v jejich jedinečnosti. Současně však nemůže ztratit ze zřetele možnost objasnit jevy v jejich obecnosti, byť reprezentované prostřednictvím jedinečného. Uvedené otázky jsou výzvou k diskusi o tom, jak je v kvalitativním výzkumu vytvářeno poznání v dialogu mezi jedinečným a obecným, jak lze proces poznávání individuálního a jedinečného učinit věrohodnějším, či jak obohacuje kvalitativní výzkum nejenom vědecké poznání, ale také kulturní a společenský život.

V souvislosti s tématem konference vyvstává celá řada témat, která nás nemohou nechat netečnými: identita, subjektivita, jedinec a společnost, individualita, případové studie, insider - outsider perspektiva, dialogičnost, jedinečnost a mnoho dalších. Uvítáme vaše příspěvky, v nichž se uvedenými tématy budete zabývat, případně nabídnete další, která se zaměřením konference souvisejí.

Vzhledem na interdisciplinární zaměření konference se těšíme na příspěvky nejen z oboru psychologie, ale také z dalších sociálně vědních disciplín.

Za organizátory konference,

Ivo Čermák a Kateřina Zábrodská

Jako hlavní přednášející na konferenci vystoupí:

Bronwyn Davies (Melbourne University, Austrálie)
Bronwyn Davies je profesorkou na Melbourne University v Austrálii. Během své dlouhé akademické kariéry působila na univerzitách v USA, Evropě a Austrálii a získala řadu zahraničních ocenění, včetně čestného doktorátu na University of Uppsala za knihu Frogs and Snails and Feminist Tales. Preschool Children and Gender (1989/2003). Prof. Davies byla jednou z iniciátorek uplatnění poststrukturální teorie v sociálních vědách a patří mezi nejvýznamnější postavy současného kvalitativního výzkumu. Proslavila se zejména svými etnografickými studie o konstrukci genderu u dětí, dále spolu s Romem Harrém autorstvím široce používaného konceptu umísťování (Davies, Harré, 1990) a nověji metodou kolektivní biografie. Mezi její nejznámější knihy kromě již uvedených patří: Shards of Glass. Children Reading and Writing Beyond Gendered Identities (1993/2003), A Body of Writing 1989-1999 (2000), Doing Collective Biography(2006, spolu se S. Gannon) a Judith Butler in Conversation: Analysing the texts and talk of everyday life (2008).

Viera Bačová (Ústav experimentálnej psychológie Slovenskej akadémie vied, Slovensko)
Viera Bačová počas svojej profesijnej dráhy pôsobila na Slovenskej akadémii vied a na univerzitách (UPJŠ v Košiciacha PU v Prešove). Jej viacročným výskumným záujmom boli témy interpersonálne poznávanie a identita. Z tejto oblasti publikovala dve autorské monografie Etnická identita a historické zmeny (1996)a Súčasné smery v psychológii. Hľadanie alternatív pozitivizmu (2000); druhé doplnené a upravené vydanie 2009), tiež editorské monografie Historická pamäť a identita (1996), Identity vmeniacej sa spoločnosti (1997; spolueditorstvo so Z. Kusou). Spolu s časopiseckými štúdiami tým prispela k uvedeniu témy identity (etnickej,rodovej, generačnej) a súčasných kritických smerov v psychológii do slovenskej a českej psychologickej komunity. V roku 2008 so svojimidoktorandami/-kami pripravila na publikovanie monografiu Kvalita života a sociálny kapitál - psychologické dimenzie . Ako univerzitná profesorka sa zaoberá metodologickými otázkami v psychológiia sociálnych vedách, najmä kritériami kvality výskumu. V súčasnosti sa venuje experimentálne orientovaným skúmaním procesov rozhodovania.

Miloš Kučera (Pražská skupina školní etnografie, Univerzita Karlova, Praha)
Miloš Kučera je docentem na na Pedagogické fakultě UK, kde v roce 1990 založil Pražskou skupinu školní etnografie (Dana Bittnerová, David Doubek, Miroslav Klusák, Markéta Levínská, Miroslav Rendl, Ida Viktorová, v určitých obdobích též Lenka Hříbková, Vladimír Chrz, Hana Kasíková, Karel Pavlica, Romana Prouzová, Věra Semerádová, Jan Slavík, Stanislav Štech, Alena Škaloudová), při přátelství s Peterem Woodsem a zpočátku též při spolupráci s pařížským týmem ESCOL (Bernard Charlot, Elisabeth Bautier, Jean-Yves Rochex). Skupina získala v r. 1992 medaili ministra školství, mládeže a tělovýchovy za výzkumnou zprávu Co se v mládí naučíš. Po několika dalších textech o edukačním prostředí se skupina zaměřila na vývojovou psychologii školního věku, které se věnovala v desetiletém longitudinálním výzkumu ve školním terénu. Kromě výročních zpráv ( 1.-9. třída , většinou na internetu) publikovala monografii Psychický vývoj dítěte od 1. do 5. třídy (Karolinum 2005), odměněnou opět ministrem školství. V r. 2008 vydal M. Kučera individuální práci Formy citu: Lacanovská teorie (Karolinum), pokus o využití některých psychoanalytických pojmů v popisu života školní třídy v pubertě. V současné době spolu s M. Klusákem publikuje monografii o dětských hrách ( games ) ve školním věku.

Jana Plichtová (Kabinet výskumu sociálnej a biologickej komunikácie Slovenskej akadémie vied, Slovensko)

http://www.psu.cas.cz/konference/kvalkox/

Poesie, sen, imaginace a interpretace (Z. Havlíček)

Poesie, sen, imaginace a interpretace

Kniha esejů, přednášek, teoretických prací a dokumentů surrealisty a psychoanalytika Zbyňka Havlíčka (1922-1969) vyšla pod názvem Skutečnost snu (Torst, Praha 2003, editor, autor obsáhlého edičního komentáře a doslovu Stanislav Dvorský). Publikace obsahuje všechny podstatné Havlíčkovy práce: disertaci "Skutečnost snu" (1950) (spolu s dalšími pojednáními o snu), zásadní práci "Básnický obraz a schizofrenní symptom" (1957) a další texty zabývající se vztahem umění a psychopatologie či prameny básnické tvorby, s nimiž úzce souvisí práce na pomezí surrealismu a psychoanalýzy přistupující z různých koutů k otázkám tvorby a poznání, respektive imaginace a interpretace; básnické autobiografie reflektující autorovu vlastní básnickou praxi a její vývoj; psychoanalytické příspěvky k LSD-psychoterapii.Havlíčkovo dílo jeho editor S. Dvorský dělí do pěti oddílů: Princip imaginace, Skutečnost snu, Navigační hvězda: surrealismus, Tvorba a poznání, Princip interpretace.
rvní oddíl Princip imaginace zahrnuje texty Havlíčkových reflexí autorovy vlastní básnické praxe a jejího vývoje ("První báseň jsem napsal…", "Princip imaginace", "Metoda Monte Carlo").
e druhém oddíle Skutečnost snu nalezneme stejnojmennou a obsažnou Havlíčkovu disertaci z padesátého roku a dva pozdější příspěvky, které se psychologií snu rovněž zabývají a dál rozvíjí některé v ní formulované otázky ("Příspěvek k dynamice "lucidních" snů", "Psychoanalytický příspěvek k současným neurofyziologickým výzkumům spánku a snů").
o třetího oddílu Navigační hvězda: surrealismus jsou zařazeny texty, jejichž východiskem nebo předmětem zájmu je surrealismus ("Dialektika poesie a revoluce", "K Dějinám surrealismu", "Příspěvek k tezím UDS", "Surrealistická atmosféra", "Stroj na skutečnost", "K dynamice surrealistického východiska", "V apriorismu osidel", "Má jediná hvězda žije", "Poznání a tvorba".
Čtvrtý oddíl nazvaný Tvorba a poznání je tvořen pracemi, v nichž se Havlíčkova pozornost upírá k otázkám psychologie a psychoanalýzy imaginativní a básnické aktivity ("Věda a poesie", "Barevné slyšení, hudební vidění a další synestezie", "Básnický obraz a schizofrenní symptom", "Psychopatologie v díle Franze Kafky", "Blud neviditelnosti", "Surrealismus a psychoanalýza", "Dokumentární a kritické funkce tvorby", "Psychoanalýza a imaginativní umění").
átý oddíl Princip interpretace obsahuje reflektující Havlíčkovu zkušenost praktikujícího psychoanalytika ("Abreakce či interpretace", "Příspěvek k psychoterapii frigidity", "K otázkám přenosu", "Psychedelické rovná se primárně narcistické", "Autenticita a význam regresivních prožitků v průběhu analytické LSD psychoterapie", "Regresivní a progresivní prvky lidské psychiky").
rátce bych se chtěl vyjádřit k otázce knižního členění a řazení jednotlivých Havlíčkových textů. Jistě nelehký úkol vzhledem k prolínání jednotlivých oblastí Havlíčkova zájmu v jeho příspěvcích. V edičním komentáři editor své uspořádání vysvětluje, vymezuje svůj přístup vůči rozvrhu V. Effenbergera a R. Kalivody z přelomu šedesátých a sedmdesátých let (kdy se uvažovalo o vydání Havlíčkových prací) a vůči případným jiným členěním. Sám jsem si kdysi pracovně Havlíčkovo dílo, které nyní poprvé vyšlo knižně, rozčlenil takto: práce o snu; práce zabývající se otázkami vztahu umění a psychopatologie, s nimiž úzce souvisí práce na pomezí surrealismu a psychoanalýzy, přistupující z různých koutů k otázkám tvorby a poznání respektive imaginace a interpretace; básnické autobiografie; psychoanalytické příspěvky k LSD-terapii. Nejspornějším místem v nynějším vydání se mi zdá Dvorského rozdělení těch textů, v nichž Havlíček postihuje právě problematiku psychopatologie a umění, tvorby a poznání, básnické imaginace a interpretace, surrealismu a psychoanalýzy, na ty, které jsou přiřazeny k oddílu "surrealismus" a na ty, které jsou zahrnuty do oddílu "tvorba a poznání". Natolik spolu souvisejí, že způsob, jak jsou rozděleny a uspořádány, přeci jen může čtenáři znesnadňovat pochopení jejich návaznosti a vnitřní provázanosti. Pokud jde o poslední oddíl knihy nazvaný Princip interpretace, měl bych k řazení příspěvků do oddílu zařazených jednu připomínku: V ediční poznámce S. Dvorský konstatuje, že text "Abreakce či interpretace", který do oddílu řadí jako úvodní příspěvek, na cosi navazuje, ale nepodařilo se mu nalézt klíč k tomuto kontextu. Havlíček v textu samotném na tento kontext ukazuje, když píše "Vyslovili jsme svoje námitky…proti reprodukční věrohodnosti těchto prožitků; dnes bychom chtěli vznést námitky proti jejich terapeutické účinnosti". Reprodukční věrohodností a autenticitou regresivních prožitků, o nichž je řeč, se zabývá v práci "Autenticita a význam regresivních prožitků v průběhu analytické LSD psychoterapie" - domnívám se, že právě tento text citovanému úvodnímu materiálu předchází.
istě by bylo možno vést nad uspořádáním Havlíčkova teoretického a esejistického díla hlubší debatu, chtěl jsem a chci zůstat u těchto poznámek, které mají být spíš okrajové vzhledem k zásadní události, jíž vydání celého díla bezesporu je. (Součástí knihy je i první část původně ineditního sborníku Zbyněk Havlíček 1922-1969 Speleolog v hlubinách nevědomí, v němž se jednotliví přispěvovatelé, kteří Havlíčka znali, pokoušejí postihnout jeho osobnost a dílo.) V následujících poznámkách se pokouším o základní charakteristiku Havlíčkova teoretického myšlení, jak se manifestuje v textech v knize zařazených, aniž bych si ovšem činil nárok na úplnost kritické a kontextuální interpretace.

Havlíčkovy teoretické (později klinické a samozřejmě básnické) texty se od konce čtyřicátých let vyznačují úsilím znovu obrátit pozornost k subjektu a restituovat zájem vědy o oblast fantazie, imaginace a snu. V době, kdy se tento projekt snažil realizovat však v naší psychologii převládaly reflexologické, případně neurofyziologické studie o funkcích vyšší nervové soustavy a scientistický redukcionismus dogmaticky pojímaného marxismu. Ač byl Havlíčkův světonázor orientován k marxismu, musel čelit zploštělé a v jádře degenerované podobě tohoto učení, což byl ovšem dobový fenomén, s nímž se setkával na všech stranách. Inklinoval k psychoanalýze a přihlásil se k surrealismu - pro který byl zejména ve třicátých letech minulého století marxismus, resp. dialektický materialismus jediným filosofickým východiskem - což se projevilo i v jeho disertaci nazvané Skutečnost snu (1950).

Zde se Havlíček pokusil vyznačit základní hlediska psychologie snu, jež měla být materialistická a dialektická. Centrální osu jeho pohledu na sen nicméně tvořila psychoanalytická teorie snu, již Freud systematicky shrnul ve Výkladu snů (1900) a později prohloubil, revidoval a teoreticky doplnil na základě některých nových poznatků. Tato východiska se Havlíček snažil dál rozvinout například v traumatické teorii snu nebo v teorii tzv. lucidních snů, aniž by ovšem vystupoval z rámce Freudovy psychoanalýzy. Jakýmsi mottem Skutečnosti snu byla snaha přispět k řešení odvěké antinomie snu a skutečnosti, smířit svět snu se světem bdělé skutečnosti. V tomto bodě Havlíček navázal na základní intence Bretonových Spojitých nádob (1932), v nichž sen a čin, sen a skutečnost už neměly být vnímány jako protiklady. Dialektiku Havlíčkova uvažování o snu a o vztahu snu k vnějšímu světu je však třeba hledat ve dvou prostupujících se rovinách. V rovině spíše filosofické, kterou charakterizuje snaha chápat subjektivní realitu snu a objektivní realitu v jejich dialektické provázanosti; tady Havlíček v mnohém navazuje na snahy včlenit rozměr snu do materialistického světonázoru a do života vůbec. A v rovině spíše psychologické, která tvoří vlastní oblast Havlíčkova zájmu, v níž se zaměřuje na poznání přírodních procesů v člověku, lépe řečeno na zkoumání nevědomých motivací, mechanismu vzniku a funkcí představ, iluzí a snů; tady zůstává Havlíček do značné míry věrný Freudovým koncepcím a představám. Můžeme říct, že jednotícím prvkem všech Havlíčkových úvah o snu, ať už jde o odkrývání historického vývoje názorů na sen nebo rozbor konkrétních psychoanalytických studií o snu, je jeho úsilí rehabilitovat zájem o sen a přiznat snu náležité místo v životě člověka.

Další oblastí, o niž se Havlíček zajímal, byla oblast básnické imaginace, jejíž prameny, motivační zdroje, etiologické a genetické parametry po celý život hledal a odkrýval. Ani tady neopouštěl psychoanalytické představy o nevědomém fungování psychiky - zdroje afektivity, imaginace i snu hledal ve vytěsněných představách, v poměru pudových sil k vnějšímu světu a jeho psychické reprezentaci, v různém podílu libidinózních a destruktivních komponent, v účasti Já. Tyto předpokládané nevědomé zdroje a archaické funkce fungování psychiky, ovlivňující nejrůznější formy lidské aktivity, shrnul v koncepci ontogenetického modelu, v níž navázal na koncepci vnitřního modelu, rozvinutou K. Teigem.

V inklinaci ke sféře nevědomí, imaginace a snu se střetaly Havlíčkovy teoretické, praktické psychoterapeutické a básnické zkušenosti, které se po celý život snažil uvést v soulad. Jednotícím prvkem těchto tří domén byl zájem o stavy trvalé nebo experimentální regrese, kterou chápal jako prostředek poznání nevědomých motivací determinujících lidský život a současně jako klíč k osvobození skrytých či potlačovaných básnických sil v člověku. Jestliže v rovině psychoterapeutického využití účinků diethylamidu kyseliny lysergové nacházel experimentální ověření psychoanalytických interpretačních modelů a jestliže tedy v rovině teoretické neopouštěl základní metapsychologické koncepce a východiska vyznačená Freudovou psychoanalýzou, pak v rovině básnické zkušenosti a její reflexe se jeho nazírání na oblast imaginativní aktivity člověka rozštěpovalo do dvou poloh: na jedné straně považoval imaginaci za "královnu lidských schopností" (Baudelaire), inspiraci za svrchovaný stav a poesii za nejvyšší schopnost lidského ducha, přikládal jim všechnu tvořivou moc, na druhé straně usiloval o poznání a analýzu jejich motivací a nevědomých zdrojů.

Jako psychoanalytik, využívající ve své praxi od druhé poloviny šedesátých let LSD, se Havlíček držel výkladových modelů, které nabízí Freudova psychoanalýza, tj. sledoval pudový vývoj spolu s vývojovými osudy Já. Přistupoval velmi kriticky ke všem pokusům posouvat výkladové rámce lidské psychologie, specificky pak regresívních jevů, za hranice "porodního kanálu" nebo kamsi do transcendentálních či transcendentních oblastí kolektivního nevědomí a univerzálních archetypů. Nelze však říci, že by ho k tomu vedlo nějaké psychoanalytické zaslepení či ortodoxie, spíš se ve svých výkladech odmítal smířit s převedením bohaté a velmi variabilní škály fantazijně-reálného prožívání svých pacientů na nějaký jeden "vševysvětlující" princip a kořeny tohoto prožívání a obsahů, jež jej provázejí, se snažil nalézt jak v individuální historii každého pacienta a multidimenzionální struktuře ontogenetického modelu, tak v rovině terapeutického vztahu a procesu. Stejně jako u snu, také v případě LSD-zkušenosti uvažoval Havlíček o různých vizích, symbolizacích a halucinačních výtvorech jako o projevech jedinečného střetání individua s vnitřními tlaky a vnějšími omezeními, jako o neodvozené schopnosti jedince zpracovat individuální i univerzální zkušenost svého ontogenetického (ale i historického a fylogenetického) vývoje fantazijní či imaginativní cestou. Havlíčkův pohled nás utvrzuje v názoru, že hledání klíčů k vysvětlení rozmanitosti lidského života a jeho psychického světa pouze v prenatálních, archetypálních nebo transpersonálních rovinách zkušenosti značně ochuzuje potenciální úvahy o povaze, funkcích a schopnostech lidské imaginace a vůbec fantazijního života zpracovávat podněty přicházející, zjednodušeně řečeno, z vnějších a vnitřních zdrojů a že všechny pokusy hledat a upřednostňovat univerzalistické modely (archetyp, prenatální a perinatální matrice apod.) jsou jen výrazem příliš uzavřeného a redukcionistického myšlení.

Nicméně také Havlíčkův výkladový model založený na východiscích klasické psychoanalýzy a spojování básnické tvorby s představou o působnosti ontogenetického modelu, tedy nevědomých a pudových sil, by mohly být podrobeny stejné výtce z redukcionismu. To by ovšem bylo možné pouze a jedině tehdy, kdybychom nevěděli nic o Havlíčkovi básníkovi - případně o jeho občasné relativizaci psychoanalytického modelu přinejmenším pro oblast poesie - a o rozporu, jenž pramení ze stejně silné orientace vědecké, básnické a terapeutické. Tento rozpor na jedné straně vychází z autorova terapeutického postoje, v němž archaické a nevědomé složky psychiky, složité a současně elementární, jsou nahlíženy jako dřívější vývojová stádia, přičemž jde o to, rozšířit o ně hranice našeho Já a vědomí. Jako surrealistický básník je na druhé straně nucen tato dávná rezidua a iracionální síly ocenit coby nositele vysoce imaginativních básnických sil a přijmout je jako nezbytný předpoklad každé skutečné básnické tvorby. To však rozhodně neznamená, že by Havlíček chtěl surrealistické tvorbě přisuzovat primát nevědomí, principu slasti a primárního narcismu. Naopak: Havlíček ve svých esejích zdůrazňoval a vlastní básnickou tvorbou potvrzoval, že aktivita, jež se chce nazývat surrealistickou, má být, podobně jako psychoanalýza a marxistická filosofie, spíš výrazem pokusů rozřešit konflikt dialektického střetání mnohých protikladných sil - nevědomí a vědomí, pudových sil a rozumu, principu slasti a principu reality, dětství a dospělosti, vnitřních a vnějších tlaků či omezení a svobody, destrukce a tvorby, imaginace a poznání - než snahou jednu z nich preferovat.

Tuto intenci řešit dialektiku regresivních a progresivních sil, nazíranou v rovině individuální i sociální, pak Havlíček striktně odlišoval od všech novodobých mystik a alchymií, vyvolaných v jeho době objevem účinků diethylamidu kyseliny lysergové a ostatních halucinogenních drog. Odvracel se od šířících se praktik nejrůznějších meditativních regresí a kritizoval "Nový mýtus" založený pouze na regresi ke stádiu primárního narcismu a neomezené vládě principu slasti - takový mýtus považoval jen za další měkce vystlané útočiště před principem reality. Jeho kritika zaměřená v šedesátých letech na psychedelické úniky ze světa každodenní reality je v analogických případech aktuální i dnes.

Zmiňme se nyní podrobněji o Havlíčkově teoretickém přístupu k problematice poesie, básnické imaginace a inspirace.V úvahách na toto téma se pokoušel vyjádřit vzájemný poměr surrealismu, poesie a psychoanalýzy a nabídnout na jedné straně psychoanalytický pohled na oblast moderního umění a na druhé straně vyznačit surrealistickou a básnickou korekci takového vidění.

Havlíčkův metodologický model přístupu ke zkoumání básnického projevu a současně model podmínek vzniku básnického díla lze shrnout následovně: V přístupu ke zkoumání uměleckého díla rozlišoval aspekt objektivní, na jehož rozpracování se v českém surrealismu zaměřili K. Teige a V. Effenberger, a aspekt subjektivní, který ho jako psychoanalytika zajímal nejvíce. Objektivním aspektem rozuměl zkoumání uměleckého, respektive básnického díla v imanentní struktuře vývojového pohybu vědy, proměn umění, významových posunů básnického výrazu a z hlediska společenské a historické funkce umění podmíněné kulturně, historicky a sociálně. Aspekt subjektivní pak dále dělil na analýzu motivací vzniku uměleckého díla, tj. na analýzu individuálních faktorů etiologie a geneze nějakého díla, jež jsou zahrnuty v ontogenetickém modelu, a na otázku obecnějších motivů sublimace a vlastní básnické inspirace. Při hledání zdrojů básnické tvorby, které situoval do nevědomí, nezapomněl ani na vědomou osobnost umělce či básníka a hovořil o stejně důležitých aktuálních vlivech emocionálních a afektivních, o zralosti Já, stupni inteligence a také o otázkách ideologických. Havlíček tak v básni, v básnickém obraze či imaginativním díle vždycky hledal přítomnost nevědomé tenze nebo konfliktu, které považoval za rozhodující činitele dynamiky básnické imaginace. Tento konflikt či tenze pramení z jakéhosi amalgamu nevědomé osobnostní struktury (hovoří také o intrapsychické výhni imaginace, o hluboce emotivní, bytostně prožívané a do existenčních souřadnic nejniternějších lidských vztahů vepsané žhavé skutečnosti), povrchovějších vrstev psychické reality (prostor mezi myšlenkou a emocí) a vnější skutečnosti (tendence individua ke svobodnému sebevýrazu versus represivní povaha civilizace a kultury).

V úvahách o moderní poesii věnoval Havlíček pozornost především těm stadiím rozvoje imaginativního procesu v básnické tvorbě, která do značné míry ještě splývají se stavem inspirace, v němž se básnické myšlenky a obrazy teprve rodí a formují. Tím lze vysvětlit to, že od sebe pojmy inspirace a imaginace přísně neodlišoval a v daných souvislostech je velmi často uváděl vedle sebe, případně je nazýval poesií. Poesii v tomto smyslu ztotožňoval s určitým mimořádným dynamickým stavem ducha (stav inspirace, napětí, vzrušení, citlivosti), intenzivně zažívaným stavem básnického tvoření (ve smyslu řecké "poiesis") anebo i s kontemplací básnického díla; nešlo tedy o jednu z kategorií slovesného umění. Jindy označení poesie užíval pro moderní básnický výraz, případně pro citový výraz nebo subjektivní sdělení vysoké imaginativní hodnoty. Poesie v Havlíčkově pojetí je vždy projevem imaginace a je úzce vázaná na obtížně postižitelný stav básnické inspirace. Jejich zdroje pak Havlíček nacházel v nevědomí, v pudových silách a ve vytěsněných představách, případně v afektivitě jako transpozici pudového života. V teoretickém plánu zajímaly Havlíčka daleko nejvíce právě dynamické zdroje a parametry poesie, básnické imaginace a inspirace, motivační zdroje a síly, z nichž vyvěrají. Pokud jde o samotnou básnickou inspiraci (charakterizovanou někdy jako emocionální tenze nebo specifické emoční napětí), také zde Havlíček odkrýval etiologické pozadí, případně ji srovnával s klinickými popisy některých psychopatologických alterací (chronické schizofrenní stavy, oneirofrenie, akutní delirantní stav), na druhé straně ji považoval za svrchovaný stav básnické aktivity ducha, který rozhodující měrou určuje sílu obrazotvornosti, za podstatu poesie, případně za základ a současně rozhodující moment vzniku básnického obrazu nebo básně.

Základním mechanismem moderního básnického projevu a vzniku básnického obrazu jsou podle Havlíčka vzájemně propojené introjektivní a projektivní procesy. Pro imaginativní sílu a básnickou hodnotu uměleckého díla pak není důležitá idea, námět, téma, silný dojem nebo zážitek a jejich literární zpracování, nýbrž z nevědomých pásem psychiky vycházející básnická emoce, která se do formování básnického obrazu promítá. Odtud plyne také primární psychologická funkce básnického obrazu, jíž je zvládnutí emoční tenze nebo nějakého nevědomého konfliktu "slovem", obrazem nebo celou básní. Na genezi básnického obrazu se podílejí obdobné procesy, jaké popsal Freud u snové práce (přesunutí, kondenzace, primárně procesuální forma myšlenkové činnosti apod.). Tím je naznačen základní charakter inspirovaného básnického myšlení, které je v lecčem podobné snovému, magickému nebo i delirantnímu myšlení.

Jinou otázkou je, co se skrývá za básnickým obrazem, tedy otázka nevědomých motivačních zdrojů poesie a básnické imaginace. Dynamické jádro básnické imaginace hledal Havlíček jednak v pudových a nevědomých silách (libido-destrudo, Eros-Thanatos) a jednak v té části psychického aparátu, kterou psychoanalýza označuje jako vytěsnění. Vlastním zdrojem konkrétních básnických představ jsou potom na oblast vytěsnění vázané vzpomínkové stopy a představové okruhy, které tvoří emocionální dynamickou strukturu vnitřního modelu básníka. Vztah mezi vzpomínkovými stopami a představami si Havlíček představoval tak, že kolem každé vzpomínkové stopy (s negativním emotivním nábojem a tudíž vytěsňované z vědomí) vzniká určitá na subjektivní zkušenost vázaná a o své archaičtější dědictví se opírající aura představ. Havlíček rovněž mluvil o jaderných strukturách nejvnitřnějších asociačních okruhů, silně afektivně obsazených představách nebo o geometrických místech oběžných drah symptomů, imaginativních představ či fantazmat. Tyto představy jsou v poesii senzibilizovány, vizualizovány a spojovány s novými představovými okruhy, dochází k jejich transformacím, básnickým metamorfózám a následným projektivním materializacím a exteriorizacím v básnickém díle.

Takto popsaný imaginativní metabolismus básnického tvoření nicméně nevysvětluje zvláštní povahu moderní poesie a její odlišnost od ostatních projevů nevědomé duševní dynamiky. To lze do jisté míry vysvětlit tím, že se Havlíček více soustředil na určování společných rysů moderní poesie, snu a psychopatologických stavů, než na vyznačení jejich rozdílností - těch si byl ovšem vědom a nejednou upozornil na potřebu diferencovat poesii od všech ostatních nevědomých projevů, na potřebu odhalit specifickou strukturu básnického nevědomí a strukturu poetické psychiky. Otázkou zůstává, do jaké míry se mu podařilo právě tuto strukturu přesvědčivě postihnout v obecnější rovině.

Podstatné v Havlíčkově přístupu zůstává to, že v případě imaginativního umění a poesie - jako jindy v případě fantazijních projevů intoxikovaných jedinců nebo v symptomech psychotiků - situoval jejich zdroje do "fantastických" a "nesmírně virulentních" hlubin nevědomí, do regresivního světa dětských vzpomínek, traumat, frustrací, zákazů anebo infantilních gratifikací a pudových ukojení, které nepřestávají žít v podzemí lidské psychiky.

Ačkoli všechny tyto pregenitální tendence a impulsy - které shrnul v konceptu ontogenetického modelu úzce spjatého s Freudovou psychoanalýzou - lze v symbolizované podobě nalézt ve zjevných obsazích psychotické produkce, v neurotických symptomech, v imaginacích LSD intoxikací, ve snech nebo v mytologii, Havlíček se pokusil přeci jen vyznačit jejich specifickou povahu, která je typická pro moderní umění a pro moderní básnický výraz. V tomto pokusu však nepřekročil hranice psychoanalytického výkladového modelu a v podstatě jen blíže konkretizoval koncepci ontogenetického či vnitřního modelu, přičemž určil některé vývojové faktory podílející se na jeho konstituci. V tomto smyslu podle něho může u básníka dominovat jakákoliv fixace ve vývoji libida a Já a s ní spojené fantazma, kolem něhož potom krouží básnická imaginace, snění anebo myšlení. (Právě tento fakt nevědomé determinace básnických obrazů vnitřními asociačními okruhy se pokusil překonat ve své básnické Metodě Monte Carlo). Havlíček tak hovořil o hlubších pregenitálních zdrojích poesie, kterými jsou především rané komponenty orální a primárně narcistické spolu s pocity "ohroženosti" a úzkosti. Básnická tvorba je potom obranným mechanismem, lépe řečeno pokusem zvládnout tyto pregenitální impulsy a úzkosti magickými prostředky básnického slova a obrazu. Nezměrná oblast umění a propastná oblast psychopatologie jsou nahlíženy jako rub a líc téže skutečnosti - jejich hranice jsou volně pohyblivé.

Aby odlišil moderní poesii a zvláště pak surrealistickou aktivitu od psychopatologických stavů chronické schizofrenie, akutního delirantního stavu a trvalých regresívních stavů, hovořil Havlíček o básnické aktivitě nanejvýš jako o schopnosti kontrolované a reverzibilní psychóze se blížící regrese, případně o schopnosti dočasné nebo experimentální alterace psychiky - podtrhl tak pro umění charakteristické "zachování kontroly vědomí" a "schopnost návratu" do světa reality. Tím se přihlásil k Freudově představě o "flexibilitě vytěsnění" a k myšlenkám Ernsta Krise, jenž hovoří o schopnosti rychlých přesunů na hladinách psychického fungování, o schopnosti otevřít přístup k oblasti Ono, aniž by nevědomé impulsy zcela pohltily Já, případně o schopnosti Já kontrolovat primárně procesuální myšlení a regresi, která je umělcům anebo básníkům vlastní.

Nebyl to však vědomý princip tvorby a kontroly, nýbrž princip imaginace (společný pro báseň, psychózu i sen), o němž Havlíček hovořil jako o nejvlastnějším principu moderní poesie a jejž považoval za rozhodující moment každé skutečné básnické aktivity. Princip imaginace v jeho pojetí znamená imaginativní metamorfózu, sublimaci a konkretizaci nevědomých dějů, iracionálních popudů a emoční tenze, introjektivně-projektivní mechanismus básnického snění či myšlení, integraci a dialektické smiřování racionálního a iracionálního, vnitřního a vnějšího, objektivního a subjektivního, destrukce imaginativních erupcí a tvorby. K tomuto principu imaginace však stavěl jeho polarizační protipól, jímž je princip interpretace, který je navíc pokusem odkrýt hlubinné motivace a postavit je nejen do služeb imaginace, ale i do služeb poznání. Tím podtrhl nejen surrealistický důraz na nevědomé a iracionální zdroje poesie, ale také snahu o poznání těchto zdrojů (nikoli ovšem vědomou kontrolu básnické tvorby). Toto poznání pak neztotožňoval s libovolnou básnickou, imaginativní, spekulativní či analogizující aplikací některého z nabízejících se výkladových modelů, nýbrž výhradně s psychoanalytickým poznáváním reálných tenzí, úzkostí, přání, vzteků, s hledáním skutečných dynamických parametrů poesie, básnické imaginace a inspirace, jejich latentního významu a nevědomého smyslu.

Bylo už řečeno, že si Havlíček byl vědom, že určení všech těch ontogenetických peripetií, které lze odhalit v latentním významu neurotického symptomu, schizofrenního projevu, symptomového jednání, fantazijního nebo básnického obrazu, popřípadě celé básně, samo o sobě ještě neodhaluje osobitou povahu poesie nebo případně vysoce imaginativní a básnickou hodnotu některých nepřímých projevů nevědomého duševního dění. V jeho přístupu k oblasti poesie, básnické imaginace a inspirace tak nalezneme dvě polohy: v jedné perspektivě na poesii nahlíží zorným úhlem psychoanalytika a hledá její nevědomé zdroje, v druhé perspektivě poesii zakouší jako surrealistický básník a chápe ji jako autonomní zkušenost, neredukovatelnou bytostnou potřebu člověka a nejvlastnější smysl lidské existence, přesahující jednotlivé rysy osobnosti anebo schopnosti.

Přestože tedy Havlíček vyznačil jistou autonomii poesie, nevzdával se přesvědčení, že i tato autonomie má své meze. Jestliže totiž celý vývoj moderního umění probíhá ve směru od jeho biologických a nevědomých kořenů k jejich emancipaci a diferenciaci, čímž se vytváří jistá autonomní oblast poesie se svým vlastním pohybem, zdroji a motivy hledání sebe sama, směřující k osvobození a rozvoji imaginativních sil v člověku, pak tyto podle Havlíčka transformované či sublimované pudové tendence nelze nikdy zcela oddělit od jejích nejvlastnějších východisek, jež tkví v potřebách a hlubokých motivacích člověka, ani od jejich cíle, kterým je zase člověk. V jiné souvislosti proto hovořil o biologii poesie (emoční tenze, její sublimace a energetické přeměny), o psychologii poesie (střetání vnitřních a vnějších sil, iracionálních impulsů a usměrňujících tendencí, emocionality a myšlení, subjektu a objektu, individua a kolektivu) a o filosofii poesie (smysl poesie v lidském vývoji, pohybu světa a vesmíru).

Pokud jde o vlastní problematiku surrealismu, neopouštěl Havlíček původní surrealistickou představu umění jako objevovaní magické skutečnosti. Na rozdíl od Effenbergerova upřednostňování "kritických funkcí" konkrétní iracionality viděl smysl tvorby právě ve vytváření magické skutečnosti a v seberealizaci subjektu, tj. v komplementaritě realizace principu slasti a libidinizace principu reality, v řešení dialektiky regresívních a progresívních trendů psychického i sociálního života. Při troše interpretační shovívavosti by se nicméně dalo říct, že to, co bylo v pojetí obou autorů společné, je důraz na destrukci a odhalování všech autostylizačních a autoilusivních tendencí, které s umělecky orientovanou aktivitou (ať už je chápána jakkoli) souvisejí. Havlíček však byl příliš zaujat hledáním reálných nevědomých parametrů poesie, než aby se v teoretické rovině zcela ztotožnil se zdůrazněním kritických funkcí poesie a tento vědomý pól surrealistického imaginativně-kritického sdělení chápal jen jako dílčí aspekt širší polarity, kterou v surrealistickém programu rozeznával: polarity principu imaginace a principu interpretace.

Také surrealistickou ideu osvobozování člověka v plánu individuálním i sociálním interpretoval v duchu svých psychoanalytických východisek, jež včleňoval do širšího filosofického rámce marxistické emancipace člověka: podle něho jde o to, umožnit člověku, aby si v dlouhodobém procesu vlastního sebepoznávání ujasnil hloubku a dosah sporu revoltujících a potlačujících sil, aby se stal člověkem dospělým a vědomým. Jako surrealistický básník chce potom stavět intelekt a aktivitu do služeb imaginace, obohacenou ovšem o hloubku vědomí sebe samé, a spolu s ní vytvářet a proměňovat skutečnost; jde mu o osvobození touhy a imaginace od slepých determinací, nevědomých motivací a potlačujících sil, od pečetí infantilních přání, anachronismů, traumat a vytěsněných představ, o vrácení imaginace k její vlastní tvořivé podstatě. Svoboda a poesie jsou tak chápány jako výraz permanentního osvobozování od nevědomých závislostí individuálních i dějinných, jako lucidní hra na imaginaci a na tvorbu sebe sama. Jedině v této perspektivě spatřoval Havlíček hluboký a progresivní smysl veškerého nonkonformismu básnického nebo vědeckého, který se projevuje v každém novém objevu nebo v případě surrealismu například v koncepci černého humoru.

Tyto postoje se odrazily v Havlíčkově pohledu na surrealismus jako na úsilí integrovat tvůrčí využívání nevědomých zdrojů s procesem jejich zpětného poznávání, v pohledu na surrealismus jako na "poznanou inspiraci" (Aragon) a současně libidinózní hru na poodhalování a nastavování tajných a zakázaných významů nevědomí, do jehož nitra proniká po jiných cestách psychoanalýza. V tomto bodě rozlišuji dvě polohy Havlíčkova nazírání na poesii a její funkci: jednu, v níž básnickou tvorbu vidí jako jeden ze způsobů odhalování a poznávání nevědomých zdrojů své vlastní inspirace a latentního významu poesie, jež by byla v mnohém obdobná procesu a cílům psychoanalýzy, a druhou, v níž básnickou tvorbu chápe jako libidinózní a imaginativní hru na nastavování nevědomých významů, tedy v podstatě více nebo méně úspěšný sublimační proces, který jistě může přinášet svědectví o pozapomenutém světě našeho dětského pravěku a odhalovat mnohé odpory a zábrany, jež se při dotyku nevědomého, vytěsněného nebo traumatického objeví, aniž by to nutně předpokládalo vědomé poznání a zpracování těchto latentních významů - k tomu může dojít jedině v několikaletém procesu psychoanalýzy.

Rozpor tvorby a poznání, který stojí v pozadí oněch dvou poloh nazírání na funkci poesie, se Havlíček pokusil rozřešit formulací tzv. i-principu, jímž současně definoval surrealistickou aktivitu i své úsilí v jejím magnetickém poli. Stručně řečeno je tento i-princip určen dialektickým provázáním principu imaginace s principem interpretačním. Třetím principem, jenž by mohl být do koncepce i-principu vřazen je pak princip iradiace a intervence básnické myšlenky do vnějšího světa, tedy sféra smyslu poesie v lidském vývoji, v pohybu světa a vesmíru. Teprve tento třetí rozměr poesie (vedle její iracionální, imaginativní a interpretační stránky) podle Havlíčka dotváří celkovou plasticitu poesie a integritu dospělé osobnosti básníka, její nejvlastnější tvořivou podstatu jakožto bytostný smysl lidské existence.

Pokusme se v samém závěru tohoto shrnutí některých Havlíčkových myšlenek nastínit ony charakteristické znaky jeho myšlení, respektive jeho trojího teoretického, klinického a básnického přístupu ke skutečnosti, který, jak jsme viděli, našel výraz například ve formulaci tzv. i-principu nebo v rozlišení úvah o básnické imaginaci a poesii na oblast biologie, psychologie a filosofie poesie.

Pro formování Havlíčkova myšlení a přístupu ke skutečnosti měl zásadní význam rozpor vědce-psychologa, básníka-surrealisty a psychoterapeuta-psychoananalytika; leží v něm jak klíč k pochopení složitosti jeho zjevu, tak klíč k ocenění jeho významu. Připojme proto ještě několik krátkých poznámek k oněm třem doménám Havlíčkovy zkušenosti, jež jsem zmínil, k doménám, na jejichž utváření a konkrétní podobě zanechala pečeť osudová snaha propojit sféru surrealismu, psychoanalýzy a marxismu.

Ve sféře marxismu měla pro Havlíčka stěžejní význam myšlenka emancipace člověka a stejně tak dialekticko-materialistická metoda zkoumání pohybu přírody a společnosti. Na Freudově psychoanalýze ho zase fascinovala vášeň pro odhalování nevědomí člověka a jeho přirozenosti. V případě surrealismu se nadchl pro nesmiřitelnou obhajobu lidské svobody a svrchovanosti imaginace a pro úsilí vnést do života básnivé síly a rozšiřovat tak hranice lidské senzibility.

Z těchto tří domén stál - pokud jde o teoretické a esejistické dílo - asi nejvíc v pozadí marxismus, jehož filosofie i přesto zůstávala jedním z nejpodstatnějších východisek Havlíčkova myšlení. Myšlenku sociální emancipace člověka nicméně dále rozvíjel a prohluboval převážně v rovině psychologické analýzy nevědomých motivačních sil a slepých determinací svobodného lidského konání. Tak vlastně myšlenku emancipace a svobody člověka, která byla doménou filosofie, včleňoval do své psychoanalytické zkušenosti a interpretoval ji jako proces osvobozování se od nevědomých závislostí - které si vždycky najdou dostatek "svodů" v sociální realitě, aby bránily svobodnému rozvoji tvořivých a imaginativních sil člověka - jako proces poznání a integrace své vlastní vytěsněné historie. Naopak filosofie, která tematizuje psychoanalýzu, případně vychází z některých psychoanalytických poznatků, je podle Havlíčkova názoru vždycky spekulativní a nemůže vést k poznání skutečných nevědomých motivů lidské aktivity. Psychoanalytické a filosofické poznání se v tomto ohledu liší.

Havlíček vnímal psychoanalýzu jako hraniční oblast mezi vědou a uměním, za důležitý pak považoval rozměr prožívání, který se ostatní vědy - na rozdíl od psychoanalýzy - snaží eliminovat. Vnímání psychoanalýzy jako hraniční oblasti umění a vědy je dílem dáno samotným charakterem psychoanalýzy, jež se dělí na oblast metapsychologie a oblast klinické praxe, a dílem se na tomto vnímání podílela Havlíčkova stejně silná vnitřní inklinace k vědě i poesii. V této dvojí inklinaci vlastně nacházíme odvěký spor mezi noční a denní, iracionální a racionální, romantickou a realistickou polohou lidského myšlení. Havlíček se ve svém díle i životě pokoušel tento konflikt překonat. Také proto často kritizoval pozitivistický a scientistický vědecký názor, který podle něho rozpor mezi oněmi protikladnými postoji uměle udržuje a hloubí mezi nimi nepřekročitelnou propast. V této souvislosti také kriticky hodnotil úsilí akademické, experimentální, fyziologické a behaviorální psychologie, která redukuje člověka, jeho aktivitu, nepřizpůsobivost, touhu po svobodě, imaginaci, sny a emocionální život na pouhý reflex, na biochemické nebo neurofyziologické děje, na statistickou pravděpodobnost nebo na kybernetický šum, anebo hovoří o psychopatologii. Vyslovením všech těchto a mnohých dalších výhrad se Havlíček bránil podlehnout "chiméře vědeckosti" a co víc, pokoušel se ji demaskovat. Domníval se, že psychologické poznání může mít pouze funkci ukazatele a že studium člověka musí být podřízeno skutečnosti, že člověk je otevřený systém, podléhající neustálému dialektickému pohybu.

Nebyl to však marxismus ani psychoanalýza, nýbrž surrealismus, který Havlíčkovi dodával nejvíce odvahy propojit oblast filosofie, vědy a poesie. V něm našel spojení myšlenky "revoluce" v oblasti ducha s myšlenkou emancipace člověka v sociálním plánu a stejně tak neobyčejnou citlivost pro iracionální síly i požadavek podrobovat je různým formám zkoumání. V otázce propojování sociálního a psychologického plánu emancipace člověka Havlíček už nemusel podléhat iluzím, jakým propadli mnozí surrealisté ve třicátých letech, jelikož si byl jako psychoanalytik dobře vědom, že nelze zaměňovat přesuny uvnitř dynamické struktury (jedno jestli psychické nebo sociální) s pouhými přesuny a proměnami symptomů. Vědomí, že každá revoluce má svůj Thermidor či svůj Totem neustále "pašovaný dějinami" ho potom vedlo k otázce konfliktnosti a dialektické provázanosti podvratných a konstitučních sil, k otázce nevědomé tvorby struktury Nadjá. K jejímu rozpracování se už ale nedostal.

V surrealismu ovšem Havlíček také nalezl hluboký smysl pro rozpoznání dialektických antinomií i upřímné úsilí směřující k jejich řešení. A tady nejlépe vidíme, že to možná nebyl ani tak postoj "ortodoxního" psychoanalytika, jenž stál v pozadí jeho kritického nazírání na některé postuláty o kolektivním nevědomí a archetypech, jako spíš tento surrealistický smysl pro živou dialektiku, který ho vedl k tomu stavět pohyb, dějinný proces a hru protikladů proti všem fikcím absolutna, věčných principů a metafyzických transcendencí. Rovněž nutnost neustálého ověřování a zpochybňování platnosti nabízejících se výkladových modelů, teoretických systémů i obrazu světa, a nikoliv jejich mechanické přenášení na realitu, byla pro něho rozhodujícím faktorem poznání i sebepoznání. Havlíček sám svůj postoj vyjádřil takto: "...na cestě k objevu je třeba otřást vírou v neměnný řád věcí, vyprostit je z jejich funkční vázanosti, mít odvahu vidět hlouběji a jinak - s velikou důvěrou v nesmrtelnost lidského poznání i s rizikem nepochopení". A byl to tento postoj, který se snažil uplatňovat ve všech rovinách svého myšlení a reflexe. Otázku, do jaké míry se mu to dařilo, nechávám otevřenou.

(tiskem vyšlo v revue Analogon, č. 41/42, 2004, s. 116-121)

Skutečnost snu (Z. Havlíček)

Zbyněk Havlíček: Skutečnost snu (Torst, Praha 2003)

postihuje problematiku psychopatologie a umění, tvorby a poznání, básnické imaginace a interpretace, surrealismu a psychoanalýzy

teoretický přístup k problematice poesie, básnické imaginace a inspirace

V přístupu ke zkoumání uměleckého díla rozlišoval aspekt objektivní, na jehož rozpracování se v českém surrealismu zaměřili K. Teige a V. Effenberger, a aspekt subjektivní, který ho jako psychoanalytika zajímal nejvíce. Objektivním aspektem rozuměl zkoumání uměleckého, respektive básnického díla v imanentní struktuře vývojového pohybu vědy, proměn umění, významových posunů básnického výrazu a z hlediska společenské a historické funkce umění podmíněné kulturně, historicky a sociálně. Aspekt subjektivní pak dále dělil na analýzu motivací vzniku uměleckého díla, tj. na analýzu individuálních faktorů etiologie a geneze nějakého díla, jež jsou zahrnuty v ontogenetickém modelu, a na otázku obecnějších motivů sublimace a vlastní básnické inspirace. Při hledání zdrojů básnické tvorby, které situoval do nevědomí, nezapomněl ani na vědomou osobnost umělce či básníka a hovořil o stejně důležitých aktuálních vlivech emocionálních a afektivních, o zralosti Já, stupni inteligence a také o otázkách ideologických. Havlíček tak v básni, v básnickém obraze či imaginativním díle vždycky hledal přítomnost nevědomé tenze nebo konfliktu, které považoval za rozhodující činitele dynamiky básnické imaginace. Tento konflikt či tenze pramení z jakéhosi amalgamu nevědomé osobnostní struktury (hovoří také o intrapsychické výhni imaginace, o hluboce emotivní, bytostně prožívané a do existenčních souřadnic nejniternějších lidských vztahů vepsané žhavé skutečnosti), povrchovějších vrstev psychické reality (prostor mezi myšlenkou a emocí) a vnější skutečnosti (tendence individua ke svobodnému sebevýrazu versus represivní povaha civilizace a kultury).

V úvahách o moderní poesii věnoval Havlíček pozornost především těm stadiím rozvoje imaginativního procesu v básnické tvorbě, která do značné míry ještě splývají se stavem inspirace, v němž se básnické myšlenky a obrazy teprve rodí a formují. Tím lze vysvětlit to, že od sebe pojmy inspirace a imaginace přísně neodlišoval a v daných souvislostech je velmi často uváděl vedle sebe, případně je nazýval poesií. Poesii v tomto smyslu ztotožňoval s určitým mimořádným dynamickým stavem ducha (stav inspirace, napětí, vzrušení, citlivosti), intenzivně zažívaným stavem básnického tvoření (ve smyslu řecké "poiesis") anebo i s kontemplací básnického díla; nešlo tedy o jednu z kategorií slovesného umění. Jindy označení poesie užíval pro moderní básnický výraz, případně pro citový výraz nebo subjektivní sdělení vysoké imaginativní hodnoty. Poesie v Havlíčkově pojetí je vždy projevem imaginace a je úzce vázaná na obtížně postižitelný stav básnické inspirace. Jejich zdroje pak Havlíček nacházel v nevědomí, v pudových silách a ve vytěsněných představách, případně v afektivitě jako transpozici pudového života. V teoretickém plánu zajímaly Havlíčka daleko nejvíce právě dynamické zdroje a parametry poesie, básnické imaginace a inspirace, motivační zdroje a síly, z nichž vyvěrají. Pokud jde o samotnou básnickou inspiraci (charakterizovanou někdy jako emocionální tenze nebo specifické emoční napětí), také zde Havlíček odkrýval etiologické pozadí, případně ji srovnával s klinickými popisy některých psychopatologických alterací (chronické schizofrenní stavy, oneirofrenie, akutní delirantní stav), na druhé straně ji považoval za svrchovaný stav básnické aktivity ducha, který rozhodující měrou určuje sílu obrazotvornosti, za podstatu poesie, případně za základ a současně rozhodující moment vzniku básnického obrazu nebo básně.

Základním mechanismem moderního básnického projevu a vzniku básnického obrazu jsou podle Havlíčka vzájemně propojené introjektivní a projektivní procesy. Pro imaginativní sílu a básnickou hodnotu uměleckého díla pak není důležitá idea, námět, téma, silný dojem nebo zážitek a jejich literární zpracování, nýbrž z nevědomých pásem psychiky vycházející básnická emoce, která se do formování básnického obrazu promítá. Odtud plyne také primární psychologická funkce básnického obrazu, jíž je zvládnutí emoční tenze nebo nějakého nevědomého konfliktu "slovem", obrazem nebo celou básní. Na genezi básnického obrazu se podílejí obdobné procesy, jaké popsal Freud u snové práce (přesunutí, kondenzace, primárně procesuální forma myšlenkové činnosti apod.). Tím je naznačen základní charakter inspirovaného básnického myšlení, které je v lecčem podobné snovému, magickému nebo i delirantnímu myšlení.

co se skrývá za básnickým obrazem, tedy otázka nevědomých motivačních zdrojů poesie a básnické imaginace. Dynamické jádro básnické imaginace hledal Havlíček jednak v pudových a nevědomých silách (libido-destrudo, Eros-Thanatos) a jednak v té části psychického aparátu, kterou psychoanalýza označuje jako vytěsnění. Vlastním zdrojem konkrétních básnických představ jsou potom na oblast vytěsnění vázané vzpomínkové stopy a představové okruhy, které tvoří emocionální dynamickou strukturu vnitřního modelu básníka. Vztah mezi vzpomínkovými stopami a představami si Havlíček představoval tak, že kolem každé vzpomínkové stopy (s negativním emotivním nábojem a tudíž vytěsňované z vědomí) vzniká určitá na subjektivní zkušenost vázaná a o své archaičtější dědictví se opírající aura představ. Havlíček rovněž mluvil o jaderných strukturách nejvnitřnějších asociačních okruhů, silně afektivně obsazených představách nebo o geometrických místech oběžných drah symptomů, imaginativních představ či fantazmat. Tyto představy jsou v poesii senzibilizovány, vizualizovány a spojovány s novými představovými okruhy, dochází k jejich transformacím, básnickým metamorfózám a následným projektivním materializacím a exteriorizacím v básnickém díle.

Podstatné v Havlíčkově přístupu zůstává to, že v případě imaginativního umění a poesie - jako jindy v případě fantazijních projevů intoxikovaných jedinců nebo v symptomech psychotiků - situoval jejich zdroje do "fantastických" a "nesmírně virulentních" hlubin nevědomí, do regresivního světa dětských vzpomínek, traumat, frustrací, zákazů anebo infantilních gratifikací a pudových ukojení, které nepřestávají žít v podzemí lidské psychiky.

Ačkoli všechny tyto pregenitální tendence a impulsy - které shrnul v konceptu ontogenetického modelu úzce spjatého s Freudovou psychoanalýzou - lze v symbolizované podobě nalézt ve zjevných obsazích psychotické produkce, v neurotických symptomech, v imaginacích LSD intoxikací, ve snech nebo v mytologii, Havlíček se pokusil přeci jen vyznačit jejich specifickou povahu, která je typická pro moderní umění a pro moderní básnický výraz.

V tomto smyslu podle něho může u básníka dominovat jakákoliv fixace ve vývoji libida a Já a s ní spojené fantazma, kolem něhož potom krouží básnická imaginace, snění anebo myšlení. Havlíček tak hovořil o hlubších pregenitálních zdrojích poesie, kterými jsou především rané komponenty orální a primárně narcistické spolu s pocity "ohroženosti" a úzkosti. Básnická tvorba je potom obranným mechanismem, lépe řečeno pokusem zvládnout tyto pregenitální impulsy a úzkosti magickými prostředky básnického slova a obrazu. Nezměrná oblast umění a propastná oblast psychopatologie jsou nahlíženy jako rub a líc téže skutečnosti - jejich hranice jsou volně pohyblivé.

Aby odlišil moderní poesii a zvláště pak surrealistickou aktivitu od psychopatologických stavů chronické schizofrenie, akutního delirantního stavu a trvalých regresívních stavů, hovořil Havlíček o básnické aktivitě nanejvýš jako o schopnosti kontrolované a reverzibilní psychóze se blížící regrese, případně o schopnosti dočasné nebo experimentální alterace psychiky - podtrhl tak pro umění charakteristické "zachování kontroly vědomí" a "schopnost návratu" do světa reality. Tím se přihlásil k Freudově představě o "flexibilitě vytěsnění" a k myšlenkám Ernsta Krise, jenž hovoří o schopnosti rychlých přesunů na hladinách psychického fungování, o schopnosti otevřít přístup k oblasti Ono, aniž by nevědomé impulsy zcela pohltily Já, případně o schopnosti Já kontrolovat primárně procesuální myšlení a regresi, která je umělcům anebo básníkům vlastní.

Nebyl to však vědomý princip tvorby a kontroly, nýbrž princip imaginace (společný pro báseň, psychózu i sen), o němž Havlíček hovořil jako o nejvlastnějším principu moderní poesie a jejž považoval za rozhodující moment každé skutečné básnické aktivity. Princip imaginace v jeho pojetí znamená imaginativní metamorfózu, sublimaci a konkretizaci nevědomých dějů, iracionálních popudů a emoční tenze, introjektivně-projektivní mechanismus básnického snění či myšlení, integraci a dialektické smiřování racionálního a iracionálního, vnitřního a vnějšího, objektivního a subjektivního, destrukce imaginativních erupcí a tvorby. K tomuto principu imaginace však stavěl jeho polarizační protipól, jímž je princip interpretace, který je navíc pokusem odkrýt hlubinné motivace a postavit je nejen do služeb imaginace, ale i do služeb poznání. Tím podtrhl nejen surrealistický důraz na nevědomé a iracionální zdroje poesie, ale také snahu o poznání těchto zdrojů (nikoli ovšem vědomou kontrolu básnické tvorby). Toto poznání pak neztotožňoval s libovolnou básnickou, imaginativní, spekulativní či analogizující aplikací některého z nabízejících se výkladových modelů, nýbrž výhradně s psychoanalytickým poznáváním reálných tenzí, úzkostí, přání, vzteků, s hledáním skutečných dynamických parametrů poesie, básnické imaginace a inspirace, jejich latentního významu a nevědomého smyslu.

určení všech těch ontogenetických peripetií, které lze odhalit v latentním významu neurotického symptomu, schizofrenního projevu, symptomového jednání, fantazijního nebo básnického obrazu, popřípadě celé básně, samo o sobě ještě neodhaluje osobitou povahu poesie nebo případně vysoce imaginativní a básnickou hodnotu některých nepřímých projevů nevědomého duševního dění.

poesii zakouší jako surrealistický básník a chápe ji jako autonomní zkušenost, neredukovatelnou bytostnou potřebu člověka a nejvlastnější smysl lidské existence, přesahující jednotlivé rysy osobnosti anebo schopnosti.

hovořil o biologii poesie (emoční tenze, její sublimace a energetické přeměny), o psychologii poesie (střetání vnitřních a vnějších sil, iracionálních impulsů a usměrňujících tendencí, emocionality a myšlení, subjektu a objektu, individua a kolektivu) a o filosofii poesie (smysl poesie v lidském vývoji, pohybu světa a vesmíru).

Rozpor tvorby a poznání, který stojí v pozadí oněch dvou poloh nazírání na funkci poesie, se Havlíček pokusil rozřešit formulací tzv. i-principu, jímž současně definoval surrealistickou aktivitu i své úsilí v jejím magnetickém poli. Stručně řečeno je tento i-princip určen dialektickým provázáním principu imaginace s principem interpretačním. Třetím principem, jenž by mohl být do koncepce i-principu vřazen je pak princip iradiace a intervence básnické myšlenky do vnějšího světa, tedy sféra smyslu poesie v lidském vývoji, v pohybu světa a vesmíru. Teprve tento třetí rozměr poesie (vedle její iracionální, imaginativní a interpretační stránky) podle Havlíčka dotváří celkovou plasticitu poesie a integritu dospělé osobnosti básníka, její nejvlastnější tvořivou podstatu jakožto bytostný smysl lidské existence.

(revue Analogon, č. 41/42, 2004, s. 116-121)

Výzkum jako narativní rekonstrukce (V. Chrz)

Centrum adiktologie, Psychiatrická klinika

1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze

Ke Karlovu 11, 120 00 Praha 2

Název příspěvku: Výzkum jako narativní rekonsrukce

Jméno autora: Vladimír Chrz

Pracoviště: Psychologický ústav Akademie věd ČR

Abstrakt:

Příspěvek je pokusem reflektovat „co děláme v narativním výzkumu“. Za tímto účelem je

nejprve tematizována narativní perspektiva, spočívající v chápání narativní konstrukce jako

způsobu „dávání významu“ zkušenosti. Poté jsou specifikována data narativní povahy

(především autobiografické rozhovory) jako určitý dílčí, kontextuální výraz strukturace

zkušenosti. Dále je charakterizován postup narativního výzkumu, spočívající v rekonstrukci

způsobu vytváření významu narativními prostředky. V rámci tohoto postupu se výzkumník

snaží uchopit, předvést a zvýraznit struktury „dávání významu“ zkušenosti jako struktury

narativně konstruované. V takto nastoleném teoreticko-metodologickém rámci je pojednána

řada kategorií, které mohou sloužit jako pojmová osnova při narativní rekonstrukci významu.

Klíčová slova:

příběh, narativní výzkum, autobiografický rozhovor, rekonstrukce významu.

Afiliace ke grantu: Tento příspěvek byl zpracován v rámci grantového projektu GA AV ČR

reg. č. A8025004 a v rámci výzkumného záměru PsÚ AV ČR reg. č. AV0Z7025918.

Text příspěvku:

1. Co děláme v narativním výzkumu?

V tomto příspěvku půjde především o to, co je možné dělat z hlediska narativního

přístupu s daty, jako jsou autobiografické rozhovory. Chtěl bych zde ukázat, že narativní

přístup neznamená pouze to, že naše data jsou narativní povahy, i když tomu tak obvykle

bývá. Rovněž nespočívá narativní výzkum pouze v tom, že takříkajíc „povídáme“, spíše nežli

„počítáme“, když i to bývá obvykle pravdou. Ve svém příspěvku se pokusím zamyslet nad

tím, „co ještě“ či snad „co především“ je podstatou narativního výzkumu.

1.1. Narativní perspektiva

To, co v daném typu výzkumu děláme, je vždy výrazem zvolené perspektivy.

V narativním výzkumu nahlížíme na zkoumanou skutečnost z hlediska narativní perspektivy.

Naše pojmy, hypotézy či přístupy jsou konstituovány určitými perspektivami, které často

spočívají v tom, že na zkoumanou skutečnost nahlížíme skrze určitou metaforu. Díváme-li se

na skutečnost například z hlediska metafory stroje, pak můžeme spatřit „něco jako“

mechanismy fungování, podobně díváme-li se z hlediska metafory organismu, potom

můžeme vidět „něco jako“ účelně zaměřený celek atd. Je důležité neztrácet ze zřetele toto

„něco jako“ a nebrat zvolené metaforické perspektivy (ani to, co skrze ně vidíme) doslova.

Co to znamená, přijmeme-li jako perspektivu metaforu vyprávění či příběhu? Každá

metaforická perspektiva něco osvětluje a něco zakrývá, či takříkajíc na něco „zaostřuje“.

Tímto způsobem je možné říci, že narativní perspektiva „zaostřuje“ na prožívanou

biografickou zkušenost a její význam. Tato perspektiva umožňuje vidět, že souvislost,

směřování a celkový tvar prožívaného života jsou tvořeny figurami a zápletkami příběhů,

které žijeme či které vyprávíme.

Centrum adiktologie, Psychiatrická klinika

1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze

Ke Karlovu 11, 120 00 Praha 2

Narativní psychologové se domnívají, že narativní perspektiva je lidské a sociální

realitě přiměřenější a náležitější než v psychologii stále ještě dominující perspektiva

mechanická. Podle T. Sarbina (1986) je vyprávění příběhů organizujícím principem lidské

psychiky. Je důležité si uvědomit, že Sarbin nám tímto neříká, „jak se to s psychologickou

realitou ve skutečnosti má“. Zde je pouze řečeno, že přijmeme-li vyprávění či příběh jako

perspektivu pohledu, pak se nám v této perspektivě může člověk jevit jako bytost myslící,

prožívající a jednající „z hlediska příběhů“. Narativní přístup tedy od samého počátku říká, že

„realita“, se kterou na základě své perspektivy zachází, je „realitou“ konstruovanou, stejně

tak jako „reality“ konstruované z jiných (často nereflektovaných) perspektiv.

Výchozím předpokladem narativního přístupu je chápání narativní konstrukce jako

principu strukturace zkušenosti. Skrze svojí narativní organizaci dostává život tvar, řád,

souvislost, směřování a smysl. Prostřednictvím narativní konstrukce je život ztvárněn a

současně také interpretován. To znamená, že chceme-li se jako výzkumníci něco dozvědět o

tom, jaký význam dává člověk své zkušenosti či svému životu, potom je třeba se zaměřit na

způsob jejich narativní strukturace.

1.2. Vyprávění a zkušenost

Vyjdeme-li z výše učiněného závěru, že narativní výzkum by se měl zaměřit na

způsob, jakým je prostřednictvím narativní konstrukce dáván zkušenosti či životu význam,

potom je třeba zodpovědět následující otázku. Co je vlastně ztvárněno prostřednictvím

narativní konstrukce? Pouhé vyprávění o životě? A nebo „život sám“? S tím souvisí ještě

další otázka: Co můžeme jako výzkumníci vyvozovat z empirického materiálu narativní

povahy, který je nám k dispozici? V první otázce se jedná o to, jakým způsobem chápat

předpoklad, že vyprávění strukturuje zkušenost či ztvárňuje život. Tedy: Vyprávíme život,

nebo žijeme vyprávění? Je to pouze tak, že tomu, co žijeme, můžeme případně dodatečně

dát také formu vyprávění?

Jedna z možných odpovědí na tuto otázku říká, že existuje cosi jako primárně

prožitková úroveň zkušenosti, která může či nemusí být reflektována, případná reflexe pak

může najít výraz ve slovech, která eventuelně mohou být zformována do podoby vyprávění.

Primární, původní zkušenost je chápána jako „přirozený postoj“, ve kterém jedinec ve svých

percepcích ještě není vyčleněn z okolního světa. Jakákoliv verbalizace včetně vyprávění je

tedy čímsi dodatečným a odvozeným. Takovéto pojetí v sobě nese stopy fenomenologické

tradice (Husserl, Merleau-Ponty) a v širším smyslu také tradice empiristické či senzualistické,

podle nichž je zkušenost ve svém základě čímsi percepčním či quasipercepčním.

Propracovanou a široce použitelnou podobu takovéhoto chápání vztahu vyprávění a života

představuje pojetí úrovní reprezentace zkušenosti, se kterým pracují Riessmanová (1993),

Čermák, Lindénová (1999) a další autoři.

Jinou alternativu řešení vztahu života a vyprávění s sebou přináší radikální obrat

k jazyku, diskurzu či textu (Shotter & Gergen, 1989; Konopásek, 1996). Jedná se o řadu

pojetí, která považují za bezpředmětné rozlišování mezi zkušeností a jejím jazykovým

vyjádřením, tj. mezi životem a vyprávěním. Jako text či diskurz jsou zde chápány nejen

vyprávění samotná, ale také ten, kdo vypráví, i to, o čem se vypráví, tedy osoby, jejich

jednání a prožívání, události, věci, historické a kulturní souvislosti apod. Logika textu,

diskurzu či narativní konstrukce je v takovémto pojetí rozšířena na realitu života a

prožívajícího subjektu (Konopásek, 1996). Život sám je textem, diskurzem či vyprávěním,

zkušenost sama má narativní strukturu.

Určitý kompromis představuje pojetí P. Ricoeura (1984, 1991) navazující na

hermeneutickou tradici (Heidegger, Gadamer). Také zde se předpokládá, že život dostává

význam skrze své narativní ztvárnění a že nikoliv pouze vyprávění o životě, ale také „život

sám“ má svojí narativní strukturu. V žitém vyprávění i ve vyprávěném životě však cosi

„přichází ke slovu“. Hermeneutické pojetí předpokládá, že život má také svojí přednarativní

Centrum adiktologie, Psychiatrická klinika

1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze

Ke Karlovu 11, 120 00 Praha 2

strukturu. Podle Ricoeura spočívá tato přednarativní rovina zkušenosti především v určitém

předporozumění řádu lidského jednání. Člověk je zasazen do života jakožto jednající bytost

vždy se již vyskytující v prostoru určitých okolností, motivů, cílů, aktérů, interakcí a výsledků.

V prostoru těchto daností, do nichž je „vržen“, se člověk jakožto (alespoň v určité míře)

svobodná a odpovědná bytost aktivně „rozvrhuje“. Porozumění životu je „rozvrhem“

(Heidegger, 1996), který je prováděn prostřednictvím narativní konstrukce (Ricoeur, 1984).

Člověk je bytostí odpovídající na výzvy situací, v nichž si život žádá, aby byl ztvárněn jako

„dobrý příběh“, který „dává smysl“.

1.3. Povaha narativních dat

Máme tedy – v podobě autobiografických vyprávění – v rukou něco, co je výrazem

„života samého“, nebo jen jakousi povrchovou a umělou reprezentací zkušenosti, která

zůstává skryta „za“ touto reprezentací? Z výše uvedeného vyplývá, že vyprávění a zkušenost

nelze beze zbytku ztotožňovat. Na druhé straně, pro narativně orientovaného výzkumníka je

vyprávění o životě tím hlavním, co má. Proto mu nezbývá než důvěřovat, že autobiografická

vyprávění jsou alespoň v určité míře výrazem způsobu, jakým zkoumané osoby dávají

význam své zkušenosti a svému životu. Současně je však třeba si uvědomovat, že každé

vyprávění je také výrazem situace a kontextu, v němž je produkováno. Jedná se vždy o

konstrukci dílčí, tj. o jednu z mnoha možných verzí ztvárnění života (Čermák, 2002). Bylo

řečeno, že narativní konstrukcí člověk odpovídá na výzvy situací. Proto je třeba brát v úvahu,

jaké specifické výzvy představuje pro vyprávějící kontext dané výzkumné situace.

V rámci narativní psychologie lze rozlišit řadu přístupů lišících se svým důrazem na

kontextovost výzkumných dat. Na jedné straně je pojetí McAdamse (1989, 1993), který má

blíže k tradiční psychologii osobnosti a který předpokládá, že za dílčími kontexty výzkumných

situací je cosi „stejného v různém“ a že tedy zkoumaná osoba přichází do výzkumné situace

se svým životním příběhem. Na druhé straně sociálně konstruktivistická pojetí (Davies &

Harré, 1990) odmítají jít ve svých předpokladech za kontexty jednotlivých diskurzivních

situací, ve kterých vyprávějící narativně konstruují své „pozice“.

Stěžejní metodou narativní psychologie je rozhovor. V případě „narativního

rozhovoru“ je strukturující aktivita výzkumníka omezována na minimum, tj., je zde vytvářen

prostor pro spontánní strukturaci respondentovy zkušenosti (Schütze, 1999). Takto je

umožněno, aby si zkoumaná osoba takříkajíc „řekla to své“. Na druhé straně je však třeba

zdůraznit, že narativní rozhovor má participační a dialogickou povahu (Čermák, 2002). To

znamená, že výzkumník se nezbavuje odpovědnosti za spolukonstrukci a spoluinterpretaci

takto získaného autobiografického vyprávění.

1.4. Rekonstrukce významu

Bylo řečeno, že význam zkušenosti a života je strukturován narativně a je nám

přístupný skrze určitou konkrétní, dílčí podobu této narativní strukturace, tj. skrze

autobiografické vyprávění získané v kontextu výzkumného rozhovoru. V tomto vyprávění je

život ztvárněn a interpretován; k tomu nyní přistupuje ztvárnění a interpretace ze strany

výzkumníka. Narativní výzkum je možné chápat jako interpretaci interpretace, jako

rekonstrukci konstrukce či jako převyprávění vyprávění. Vyprávěný život by měl být

interpretován z hlediska významů, které mu ve své konstrukci dávají vyprávějící. Jak již bylo

řečeno, postihnout takovéto „dávání významu“ životu znamená zaměřit se na způsob jeho

narativní strukturace. Narativní výzkum je tedy rekonstrukcí způsobu vytváření významu

narativními prostředky.

V čem spočívá tato rekonstrukce? Zde by bylo možné hovořit jednak o jakési spíše

„techničtější“ stránce věci. Z tohoto hlediska začíná výzkumníkova rekonstrukce již zmíněnou

spolukonstrukcí v rámci narativního rozhovoru, pokračuje způsobem zaznamenání,

přepisem, redukcí a řadou dalších kroků, které vedou k vytvoření výzkumníkova textu, do

Centrum adiktologie, Psychiatrická klinika

1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze

Ke Karlovu 11, 120 00 Praha 2

jehož rámce jsou obvykle vloženy vybrané pasáže rozhovoru. Takto vzniklý text pak může

pokračovat v dialogu, jímž začal, tj. vrátit se ke zkoumané osobě a vystavit se tak korekci a

zpětné vazbě její interpretace. V rámci (užitečného a potřebného) popisu této „techničtější“

stránky se ale někdy ztrácí to, o čem bych chtěl v tomto příspěvku pojednat především, a to

je cosi jako „logika“ či pojmová osnova narativní rekonstrukce.

Co je tedy podstatou výzkumníkova „převyprávění narativity“? Výzkumník se skrze

své převyprávění snaží uchopit, předvést a zvýraznit struktury „dávání významu“ zkušenosti

jako struktury narativně konstruované. Toto převyprávění či tato rekonstrukce jsou výrazem

skutečnosti, že na zkoumaný materiál je nahlíženo z perspektivy narativní metafory.

Perspektiva této metafory, jak již bylo naznačeno, umožňuje vidět za růzností lidských přání

a záměrů jednotu příběhu. Umožňuje vidět subjekty autobiografických vyprávění jako

jednající postavy pohybující se v prostoru a v čase, jako aktéry a příjemce akcí druhých.

Umožňuje vidět, že lidská přání a záměry dostávají svojí podobu a tvar prostřednictvím

dějových souvislostí, zápletek a figur, od nichž život odvozuje svojí kontinuitu, směřování a

smysluplnost. Umožňuje vidět vyprávějící jako subjekty reflexe schopné ztvárňovat život

z určitých hledisek. A v neposlední řadě umožňuje vidět akt „dávání významu“ jako

dialogický proces.

Je-li podstatou výzkumu rekonstrukce prováděná z hlediska narativní perspektivy,

potom je namístě otázka: Jakými kritérii platnosti lze poměřovat hodnotu výsledků tohoto

typu výzkumu? „Základní metafora“ narativního přístupu napovídá, že „pravda“ tohoto typu

výzkumu je „pravdou“ konstruovanou. „Pravda“ narativního výzkumu, stejně tak jako

každého jiného výzkumu, je lokální „pravdou“ textu konstruovaného v určitém specifickém

kontextu. V narativní metafoře je vzorem, skrze který pohlížíme na zkoumanou skutečnost,

„dobrý příběh“. Tuto metaforu můžeme vztáhnout také na výzkum samotný. Potom se „dobrý

příběh“ nabízí jako vzor či kritérium výzkumu. Co by uplatnění takového kritéria znamenalo?

Platnost výsledků výzkumu by v takovém případě spočívala v přesvědčivosti a

důvěryhodnosti zjištění (Čermák, 2002). Narativní výzkum (především jeho výsledná

prezentace v textu) by měl přesvědčovat tím, čím nám jakožto lidským bytostem naše

zkušenost a náš život dávají smysl, tedy svojí koherencí a směřováním, celkovou podobou a

tvarem, kontextem, dynamikou, časovým a prostorovým rozvržením, dialogičností či

dramatičností.

2. Kategorie narativní rekonstrukce

Ve zbývající části svého příspěvku se pokusím pojednat výše zmíněnou „logiku“ či

pojmovou osnovu narativní rekonstrukce. Navržené kategorie zde nejsou chápány jako něco

definitivního, jde o výraz určitého „zastavení“ na „cestě“ narativního přístupu, který je ze své

povahy „on the road“ (Čermák, 2002).

2.1. Životní témata

V autobiografických rozhovorech dávají respondenti určitý výraz tomu, „oč se v životě

jedná“. V lidské zkušenosti, vyjádřené prostřednictvím vyprávění, se zpravidla „o něco

jedná“, přičemž toto „něco“ (či spíše toto „oč“) je možné chápat jako „téma“. Kategorie

tématu, ve srovnání s ostatními kategoriemi, vyžaduje obvykle menší míru interpretace, proto

je také vhodné s ní začít. Podle McAdamse (1993) je „téma“ opakujícím se vzorcem lidských

přání a záměrů, tj. tím, co člověk v životě chce a sleduje v čase. Ve své zkušenosti obvykle

něco chceme či k něčemu směřujeme, tj., „o něco nám jde“.

Podobně jako literární příběhy jsou také „příběhy, které žijeme“, vyprávěním na určitá

„témata“ či „motivy“. „Témata“ či „motivy“ jsou jakousi „látkou“ naší zkušenosti.

Autobiografická vyprávění jsou ztvárněna z „látky“ tužeb, přání či záměrů. Narativní

konstrukce vtiskuje této „látce“ určité podoby ztvárnění. Milujeme a nenávidíme, radujeme se

Centrum adiktologie, Psychiatrická klinika

1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze

Ke Karlovu 11, 120 00 Praha 2

a truchlíme, obáváme se a doufáme, sníme a plánujeme prostřednictvím „příběhů, které

žijeme“ a které vyprávíme.

Psychodynamické přístupy ukazují, že mezi lidskými touhami a jejich ztvárněním ve

vyprávění či v životě mohou být závažné „trhliny“. To, co psychoanalýza nazývá

„vytěsněným“, je z hlediska narativního přístupu především „nevyprávěným“, tj. tím, co

nebylo adekvátním způsobem vřazeno do smysluplné souvislosti příběhu (Schafer, 1976).

Způsob, jakým mohou přání a záměry v naší zkušenosti „přicházet ke slovu“, závisí na

podobě jejich narativního ztvárnění.

Životní téma je možné chápat jako výchozí kategorii narativní rekonstrukce už pro

určitou snadnost své identifikace. „Látka“ témat je však v životě vždy nějakým způsobem

ztvárněna, přičemž kategorie tématu sama o sobě ještě nepostihuje, co je podstatou tohoto

ztvárnění. Proto je třeba nahlédnout na způsoby ztvárnění života či zkušenosti také z dalších

hledisek.

2.2. Ztvárnění jednání

Výše uvedená formulace, že v naší zkušenosti či v životě se zpravidla o něco „jedná“,

naznačuje, že ztvárnění života souvisí podstatným způsobem s řádem jednání. Díváme-li se

na zkušenost vyjádřenou autobiografickým vyprávěním z narativní perspektivy, potom lze jen

těžko přehlédnout tento centrální aspekt, jímž je řád lidského jednání. Zkušenost - chápaná

jako narativní konstrukce – je ztvárněním jednání. Ve vyprávění o životě i v „žitém vyprávění“

se člověk situuje do určitých pozic, v nichž přijímá určitou míru odpovědnosti za to, co dělá

v kontextu toho, co se děje. Rozvrhuje určité uspořádání sebe a druhých jakožto aktérů či

příjemců akcí. Konstruuje určitý způsob „aktérství“ (svého i druhých), určitou kapacitu jednat

vzhledem k okolnostem, schopnostem či závazkům, určitý způsob a míru, v níž je v moci

jednajících postav dosáhnout žádoucího a vyhnout se nežádoucímu.

Podle Brunera (1996) je podstatným rysem narativní konstrukce skutečnost, že

„jednání má důvody“. Spíše než „chování a jeho příčiny“ ztvárňuje vyprávění „jednání a jeho

důvody“. Jednání tak není „zapříčiněno“, nýbrž zdůvodněno. Mít důvod obvykle znamená mít

záměr či cíl, být si do jisté míry vědom a mít přitom určitou míru svobody. A mít ke svému

jednání důvod také znamená nějakou podobu odpovědnosti za toto jednání. Je-li naše

zkušenost ztvárněna narativně, potom to znamená, že náleží – vedle řádu jednání – také do

řádu důvodů. Podstatnou funkcí narativní konstrukce je, že zdůvodňuje a ospravedlňuje

jednání a zhodnocuje cíle, k nimž toto jednání vede. Člověk se ve své zkušenosti rozvrhuje

jako jednající bytost, tj. jako bytost, která se určitým způsobem „aktérství“ vztahuje k tomu,

„oč se v životě jedná“, a jejíž jednání - stejně tak jako jednání druhých lidských bytostí - má

své důvody.

2.3. Zápletky a figury

Je-li autobiografické vyprávění „ztvárněním jednání“ (a obecněji zkušenosti či života),

potom je namístě otázka, jakým způsobem k tomuto „ztvárnění“ dochází. Obecně lze

odpovědět: konstrukcí dějové souvislosti, tj. prostřednictvím určité zápletky či konfigurace.

Svojí souvislostí, směřováním a tvarem má naše zkušenost povahu zápletky. To

jednak znamená, že život zakoušíme jako sekvenci. Pouhé časové uspořádání však ještě

nečiní z řady událostí a jednání zápletku. Aby bylo možné hovořit o zápletce, je třeba, aby

alespoň některé události vyplývaly jedna z druhé. Přitom podstatná část takovéhoto

vyplývání či kauzality je charakteristická tím, co již bylo zmíněno, že totiž řád vyprávění je

řádem důvodů a záměrů. Logika narativního zřetězení zkušenosti je logikou jednajících

postav, které mají své důvody a které – alespoň do určité míry vědomě a svobodně – sledují

své záměry a cíle.

Zápletka dává naší zkušenosti souvislost a směřování. Kromě toho činí zápletka naší

zkušenost jednotným celkem, tj. čímsi, co má „začátek, prostředek a konec“ a co má také

Centrum adiktologie, Psychiatrická klinika

1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze

Ke Karlovu 11, 120 00 Praha 2

„hlavu a patu“, tj., co dává smysl. Prostřednictvím narativní konstrukce je životu vtiskován

celkový tvar; zkušenost se stává konfigurací. Výraz konfigurace poukazuje na další aspekt

narativní strukturace zkušenosti. Bylo řečeno, že prostřednictvím zápletky dostává zkušenost

časovou, kauzální a cílesměrnou strukturu. Vedle svého diachronního, časového či

lineárního rozměru má však narativní konstrukce také rozměr synchronní, prostorový či

figurální. Biografické vyprávění patří také do řádu podob, analogií a paralel. To znamená, že

předivo dávající životu význam je konstruováno obměňováním a rozvíjením určitých vzorců

či invariantů. Jednota, souvislost a tvar naší zkušenosti je tak tvořena jak syntagmatickou,

tak také paradigmatickou konstrukcí (Chrz, 2002a, 2002b, 2003).

V narativním výzkumu je třeba uchopit také komplexnější typy životních konfigurací, které

představují určitou „logiku“ či perspektivu ztvárnění života. V tomto směru se ukazuje jako

užitečné využití typů zápletek, které v rámci literární teorie zformuloval N. Frye (2002) a které

v oblasti narativní psychologie inspirativně využil především K. Murray (1989). Podle tohoto

pojetí existuje několik základních archetypálních perspektiv ztvárnění života, které odpovídají

klasických žánrům: komedii, romanci, tragédii a ironii.

Perspektiva komedie je nesena důvěrou ve šťastný osud. Principem komedie je

„smíření“, nic není tak hrozivé, jak se původně zdálo, nakonec se všechno nějak vyřeší a

dobře to dopadne. Figurálním základem komedie je odstranění strnulé překážky, komické

rozuzlení často spočívá ve zjištění, že „nic nebrání“ dosažení našich tužeb. Podstatným

prvkem komedie je osvobození od vnějšího, omezujícího zákona. Komedie je pohybem

směřujícím k začlenění do (nového) společenství, typickou figurou závěru komedie je svatba,

oslava či hostina.

V „logice“ romance je třeba to, oč v životě běží, vybojovat, zachránit či vysvobodit.

Život je překonáváním omezeného, povznášením přízemního, následováním vize či ideálu.

Základními figurami romance jsou boj, osvobozování, překonávání, hledání, dobrodružná

cesta, výstup, povznášení či vnášení světla do tmy. Rozvržení postav často připomíná

černobílé figurky na šachovnici, jedná se o boj na straně dobra proti silám zla. Archetypem

romance je boj hrdiny s drakem, který vede k získání zlatého pokladu.

V perspektivě tragédie je život troskotáním, katastrofou či pádem. Zatímco komedie je

založena na „smíření“ překonávajícím překážky, perspektiva tragédie představuje určité

vyhrocení, život je ztvárněn jako narážení na hranice osudu, na hranice nepřekonatelného a

nezměnitelného. Stěžejními figurami tragické perspektivy jsou „pád“, „spoutání“ či

„nepřekonatelné hranice“. Život je chápán a žit jako „spoutání“ či jako řada neúspěšných

pokusů vymanit se z pout různých omezení.

Podstatou perspektivy ironie a zároveň její základní figurou je „snižování“. Zatímco

romance představuje pohyb směrem k vizi či ideálu, ironie je ztvárněním života z hlediska

deziluze, skepse a rezignace. Ve srovnání s tragickou perspektivou, které je vlastní určitá

míra „heroičnosti“ vedoucí k pádu a omezení, spočívá ironie v důsledně „neheroickém“ a

neidealizovaném „snižování“ skutečnosti, která je tak akceptována jako svého druhu „upadlá“

a omezená. Ironie je důslednou obranou před zklamáním a krutostí života. Ve své zralé

podobě představuje ironie jakýsi „smysl“ pro absurditu, rozporuplnost a nepochopitelnost

světa.

2.4. Hodnoty a přesvědčení

Sledujeme-li způsoby ztvárnění života v autobiografických rozhovorech, potom

můžeme vidět, že vyprávění respondentů v sobě obsahují různá pojetí toho „oč v životě

běží“, tj. odpovědi na otázky typu: „co je dobré“, „oč má cenu usilovat“ či „jak je správné

jednat“. V samotném vyprávění je takto ztvárněn určitý systém hodnot a přesvědčení

(McAdams, 1993; Gergen, 1997; Bruner, 1996). Jedná se o hodnotový a normativní aspekt,

ale také o určitý náhled na to, „jak to v životě (ve světě) chodí“ či „funguje“. Tento aspekt

Centrum adiktologie, Psychiatrická klinika

1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze

Ke Karlovu 11, 120 00 Praha 2

ztvárnění života bývá označován jako „životní filozofie“, „ideologie“, „světonázor“, „krédo“,

popřípadě také „metanarace“.

Vyprávění příběhu je přirozeným způsobem ztvárnění hodnotového či normativního

aspektu života. Dokonce by bylo možné říci, že otázky typu „v čem je potíž“, „oč v životě

běží“, „v čem spočívá štěstí“, „co je dobré“, oč má cenu usilovat“ či „jak je správné jednat“

jsou svojí podstatou narativní, tj. odvozené od narativní struktury života samého. Jak již bylo

řečeno, narativní konstrukce zhodnocuje určité cíle a zdůvodňuje či ospravedlňuje jednání

k těmto cílům vedoucí. Hodnoty a předsvědčení ztvárněné v autobiografickém vyprávění

tedy nejsou něčím existujícím „vedle“ narativní konstrukce či „za“ ní (jak by mohl napovídat

v této souvislosti užívaný termín „metanarace“), nýbrž jsou této narativní konstrukci

inherentní, jsou takříkajíc „ztělesněny“ v konstrukci vyprávění. Jsou „ztělesněny“ jak

v „tématu“ vyprávění, tak v jeho směřování a cílech, ve způsobu ztvárnění jednání i ve

figurách a zápletkách. Prostřednictvím narativní strukturace tak naše zkušenost získává svůj

hodnotový a normativní aspekt.

Podle Brunera (1996) je klíčovým mementem narativní konstrukce narušení

obvyklého, řádného či očekávaného, pro něž je užíván termín „potíž“ (trouble). „Potíž“ je tím,

co příběh „pohání“ a co ho také činí hodným vyprávění. Bruner dále předpokládá, že

vyprávění konstruuje důvody a ospravedlnění týkající se odpovědnosti a jednání aktérů

vzhledem k „potíži“. „Trouble“ je však také nesnáz, trápení, problém či krize. Právě ve vztahu

k „potíži“ konstruuje vyprávění své důvody a ospravedlnění, své hodnoty, přesvědčení, teorie

a podobně. Systémy hodnot a přesvědčení tedy „dávají smysl“ především tím, jak odpovídají

na výzvy „potíží“, tj. životních nesnází, krizí či případů narušení řádu.

2.5. Obrazy sebe a druhých

Přání a záměry, způsob „aktérství“, hodnoty a přesvědčení - ztvárněné

prostřednictvím figur a zápletek - to vše představuje určitou „pozici“ vyprávějícího v rámci

narativní konstrukce. Tato „pozice“ konstruovaná ve vyprávění vyznačuje určité „postavení“

vyprávějícího, přičemž stěžejním rozměrem tohoto „postavení“ je „pozice“ ve vztahu

k druhým. Vyprávějící tedy ztvárňuje sebe sama jako „postavu“ vedle dalších „postav“.

Narativní přístup takto umožňuje chápat kategorii sebeobrazu (a obrazů druhých) jako

konstrukci „pozic“ či „postav“.

Zkonstruovat sebeobraz, tj. ztvárnit se jako „postava“ mající určitou „pozici“, znamená

rozvrhnout se v určitém prostoru, v určitém čase a ve vztahu druhým lidem. Výraz „pozice“ je

výrazem prostorovým, v jehož perspektivě lze snadno nahlédnout prostorový či

„quasiprostorový“ aspekt sebeobrazu stejně tak jako zmíněný aspekt interpersonální. Výše

uvedené příklady však ukazují, že sebeobraz jakožto „pozice“ je z podstatné části také

rozvržením v čase, je rozvržením sebe sama jako bytosti, která se - při určité míře a způsobu

„aktérství“ - pohybuje k určitému hodnotou obdařenému cíli.

Narativní perspektiva umožňuje uchopit kategorii sebeobrazu v autobiografických

vyprávěních takříkajíc méně „substanciálně“. Narativní přístup postihuje dynamickou,

kontextuální, aktivní, k cíli zaměřenou a časovou povahu sebeobrazu. Kromě toho lze tímto

přístupem uchopit ještě další důležitý aspekt sebeobrazu, kterým je jeho pluralitní a

dialogická povaha. Doposud bylo o „pozici“ uvažováno jako o čemsi jednotném. Z povahy

narativního přístupu však plyne, že jedinec je obvykle nositelem řady různých „pozic“. Podle

Hermanse (1993) sestává „já“ z řady „pozic“ a jim odpovídajících „hlasů“. Jednotlivé „hlasy“

mají svá přání, své záměry, svůj specifický způsob „aktérství“, své hodnoty a přesvědčení a

také své figury a zápletky. Takovýto dialog či „spor“ hlasů, které se přou o to, „oč v životě

běží“, a které nabízejí své figury a zápletky „dávající smysl“ prožitému životu ztvárnil mistrně

K. Čapek v románu „Obyčejný život“.

Narativní konstrukce umožňuje dát životu dramatický rozměr. Umožňuje ztvárnit

obrazy sebe i druhých jako „postavy“, tj. jako dynamické „pozice“ pohybující se a interagující

Centrum adiktologie, Psychiatrická klinika

1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze

Ke Karlovu 11, 120 00 Praha 2

v prostoru a v čase. A umožňuje tyto „pozice“ vyjádřit prostřednictvím „hlasů“, v jejichž

dialozích či „sporech“ dochází k dojednávání smyslu.

2.6. Reflexe a hledisko

Respondenti autobiografických rozhovorů ztvárňují svůj život jako události a jako

jednání. Zároveň však vyjadřují také smysl a důvody svého jednání, tj., chápou sebe i druhé

jako bytosti jednající na základě určitých přání, záměrů a přesvědčení. Zkušenost ztvárněná

v autobiografických vyprávěních se tak odehrává - řečeno termíny J. S. Brunera (1996) – ve

dvou „krajinách“: v „krajině jednání“ a v „krajině vědomí“.

V „krajině jednání“ je vyprávění sekvencí událostí či jednání zachycených „takříkajíc

zvnějšku“ (často z hlediska jakéhosi vševědoucího, všudypřítomného pozorovatele). Zde se

věci pouze dějí, přičemž nejde o to, jak se komu jeví. Naproti tomu v „krajině vědomí“ jde o

to, jak a kým je skutečnost vnímána či prožívána. Do této „krajiny“ patří vše, co jednající

postavy vědí, co si přejí, co cítí, co zamýšlejí, oč usilují, ale také to, co nevědí, nemyslí si či

necítí. Podle Brunera existuje ve vývoji jedince – podobně jako v historii literatury – tendence

ve směru vzrůstajícího uplatnění „krajiny vědomí“. To znamená, že příběhy se stávají

„epistemičtějšími“, obsahují více reflexe, hlediska, subjektivity a „mentálních událostí“.

Naše zkušenosti se vyznačují různou mírou reflexe, tj. různým podílem uplatnění

„krajiny vědomí“. Porozumět zkušenosti znamená porozumět způsobu, jakým jsou jednání či

prožívání utvářena prostřednictvím „intencionálních stavů“, tj. přesvědčení, přání a záměrů

(Searle, 1994). Zkušenost by nemohla „dávat smysl“, kdyby si osoby, které ji prožívají, něco

nemyslely, něco nepřály či neměly v úmyslu.

V narativní konstrukci je zkušenost ztvárněna skrze „filtr vědomí“ a tento „filtr“ vytváří

určité hledisko. Kategorie hlediska označuje „úhel pohledu“, tzn., „odkud“ je v daném případě

zkušenost ztvárněna. Toto „odkud“ ve skutečnosti znamená dvojí: 1) kdo vypráví, 2) kdo se

„dívá“. To znamená, že vyprávějící může, ale nemusí být totožný s centrem či zdrojem

reflexe. Zkušenost tak může být ztvárněna z řady hledisek: z vlastní subjektivní perspektivy,

z hlediska druhých, z obecného hlediska či způsobem nezúčastněné „reportáže, která teprve

čeká na hledisko druhých (Adler, 2004). Narativní konstrukce také umožňuje ztvárňovat

zkušenost v dialogu či v konfrontaci hledisek.

2.7. Diskurzivní kontext

Bylo řečeno, že zkušenost lze chápat jako rozvrhování pozic v rámci narativní

konstrukce, tj. v rámci toho, „o čem“ je vyprávěno. Právě na autobiografických rozhovorech

je však dobře patrné, že prostřednictvím narativní konstrukce se člověk jakožto vyprávějící

rozvrhuje také vzhledem k příjemci či příjemcům svého sdělení. Vyprávění nejsou jenom „o

něčem“, ale zpravidla také „pro někoho“ či „někomu“. Narativně strukturovaná zkušenost, ať

již je „žitým vyprávěním“ či „vyprávěným životem“, je součástí konkrétní komunikační či

konverzační interakce, přičemž účastníci této interakce mohou být v situaci přítomni přímo, či

pouze „implicitně“. Prostřednictvím vyprávění dochází k vymezování pozic účastníků

komunikační interakce (Bamberg, 1997). Člověk takto „něco dělá“ s druhými, současně však

také druzí „něco dělají“ s ním. Zkušenost jako narativní konstrukce je tedy zkušeností

vznikající ve vzájemné interakci žitých vyprávění. V rámci konverzačních situací vnášíme svá

žitá vyprávění do interakcí s druhými a zpětně jsme formováni jejich žitým vyprávěním

(Davies & Harré, 1990).

Podobnou dynamiku lze nalézt také v širším diskurzivním kontextu společnosti,

kultury či historické epochy. Vyskytujeme se v prostoru určitého „repertoáru“ normativních

diskurzů (Bamberg, 1997), některých dominantních a institucionalizovaných, jiných

okrajových a neformálních. Z hlediska narativní perspektivy lze tyto diskurzy chápat jako

vyprávění. Žijeme tedy v prostoru řady vyprávění - „velkých“ i „malých“ - konstituujících naši

sociální, kulturní a historickou zkušenost. Tato vyprávění nám nabízejí určitý prostor

Centrum adiktologie, Psychiatrická klinika

1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze

Ke Karlovu 11, 120 00 Praha 2

možných „pozic“. Podobně jako na úrovni interpersonální interakce jsme i na této rovině

„vrženi“ do vyprávění „těch druhých“, tj. určité společnosti, kultury či epochy. V rámci této

„vrženosti“ však máme určitý prostor možností aktivně „rozvrhovat“ svoje vlastní „pozice“.

Kulturní a historická zkušenost je tak výsledkem interakce individuálního a interpersonálního

rozvrhu s rozvrhem sociálním. Řečeno slovy M. Kundery (1993), naše životy jsou interakcí

„malých“ a „velkých“ historií.

Uchopení širšího diskurzivního kontextu naráží na potíž spočívající v tom, že

problematika normativních diskurzů je vždy nutně a nevyhnutelně uchopována z hlediska

nějakého normativního diskurzu, tj. z hlediska příběhů těch, kteří zkoumají. To by nás mělo

vždy znovu přivádět k otázce: V jakém jsme to vlastně příběhu? V příběhu nás jakožto

výzkumníků, či v příběhu těch, které zkoumáme? Jak již bylo řečeno, jedná se vždy o naši

rekonstrukci, která začala jako dialog a která by se měla snažit setrvávat v prostoru dialogu,

kterému však vždy hrozí, že se stane samomluvou.

Kontakt na autora:

PhDr. Vladimír Chrz

Psychologický ústav Akademie věd ČR

Husova 4

110 00 Praha 1

E-mail: chrz@site.cas.cz

Literatura:

Adler, M. (2004). Žánr klientova příběhu v psychoterapii. Československá psychologie, 48, 1,

84-92.

Bamberg, M. (1997). A Constructivist Approach to Narrative Development. In M. Bamberg

(Ed.), Narrative Development: Six Approaches. Mahwah, New Jersey: Lawrence Erlbaum

Ass.

Bruner, J. S. (1996). Culture of Education. Cambridge, MA: Harvard University Press.

Čermák, I. (2002). Myslet narativně: Kvalitativní výzkum „on the road“. In Čermák, I. &

Miovský, M. (Eds.), Kvalitativní výzkum ve vědách o člověku na prahu třetího tisíciletí. (pp.

11-25). Sborník z konference. Tišnov: SCAN.

Čermák, I. & Lindénová, J. (1999). Povolání herec: Kritické momenty v pracovním životě

herců. Brno: Větrné mlýny a PsÚ AV ČR.

Davies, B. & Harré, R. (1990). Positioning: the discursive production of selves. Journal for

the Theory of Social Behaviour, 20, 1, 43-63.

Frye, N. (2003). Anatomie kritiky. Brno: Host, Teoretická knihovna.

Gergen, K. (1997). Narrative, Moral Identity and Historical Consciousness: a Social

Constructionist Account. from http://www.swarthmore.edu/SocSci/kgergen1/text3.html.

Heidegger, M. (1996). Bytí a čas. Praha: OIKOYMENH.

Hermans, H. J. M. (1992). The Dialogical Self: Beyond Individualism and Rationalism,

American Psychologist, 47, 1, 23-33.

Chrz, V. (2002a). Narativní imaginace u žáků sedmé třídy. In Pražská skupina školní

etnografie: 7. třída. Výzkumná zpráva. Praha: PedF UK, interní tisk.

Chrz, V. (2002b). Poetika identity: Kategorie popisu narativní konstrukce. In Čermák, I. &

Miovský, M. (Eds.), Kvalitativní výzkum ve vědách o člověku na prahu třetího tisíciletí. (pp.

40-47). Sborník z konference. Tišnov: SCAN.

Centrum adiktologie, Psychiatrická klinika

1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze

Ke Karlovu 11, 120 00 Praha 2

Chrz, V. (2003). Autobiografické vyprávění v osmé třídě. In Pražská skupina školní

etnografie: 8. třída. Výzkumná zpráva. Praha: PedF UK, interní tisk.

Konopásek, Z. (1996). Text a textualita v sociálních vědách. Druhá část: metodologická

motivace. Biograf, 8, 9-23.

Kundera, M. (1993). Art of the Novel. New York: Harper & Row.

McAdams, D. P. (1989). The Development of a Narrative Identity. In Buss, D. M. & Cantor,

M. (Eds), Personality Psychology. New York: Springer-Verlag.

McAdams, D. P. (1993). The Stories We Live By: Personal Myths and the Making of the Self.

New York: William Morrow.

Murray, K. D. (1989). The construction of identity in the narratives of romance and comedy.

In Shotter, J. & Gergen, K. (Eds.), Texts of Identity. (pp. 176-205). London: Sage.

Ricoeur, P. (1991). From Text to Action. Essays in Hermeneutic II. London: The Athlone

Press.

Ricoeur, P. (1984). Time and Narrative, vol. I. Chicago: University of Chicago Press.

Riessman, C. K. (1993). Narrative Analysis. London: Sage.

Sarbin, T. R. (Ed.). (1986). Narrative psychology: The Storied Nature of Human Conduct.

New York: Praeger.

Searle, J. R. (1994). Mysl, mozek, věda. Praha: Mladá fronta.

Shotter, J. & Gergen, K. (Eds.) (1989). Texts of Identity. London: Sage.

Schafer, R. (1976). A new language for psychoanalysis. New Haven: Yale University Press.

Schütze, F. (1999). Narativní interwiev ve studiích interakčního pole. Biograf, 20, 33-51.

Research as narrative reconstruction

Vladimír Chrz

Institute of Psychology Czech Academy of Sciences

Abstract

Contribution represents an attempt to reflect “what we do in narrative research”. For this aim,

narrative perspective, which consists in comprehension of narrative construction as a mode

of giving the meaning to experience, is discussed. After this, narrative data (first of all the

autobiographical interviews) are specified as a partial, contextual expression of structuring

the experience. Further, the method of narrative research, which consists of reconstructing

the making of the meaning by narrative means, is characterized. In frame of this process,

researcher attempts to grasp, reveal and accent the structures of giving the meaning to

experience as the structures constructed by narrative means. In this theoretical and

methodological frame of reference, a set of categories, which can serve as a conceptual

schema in the process of narrative reconstruction of meaning, are discussed.

Key words

Story, narrative research, autobiographical interview, reconstruction of meaning

Contact:

PhDr. Vladimír Chrz, PhD.

Institute of Psychology Czech Academy of Sciences

Husova 4

110 00 Praha 1

Centrum adiktologie, Psychiatrická klinika

1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze

Ke Karlovu 11, 120 00 Praha 2

E-mail: chrz@site.cas.cz

Notice:

This publication was funded by the Grant agency of Academy of Science, Czech Republic

(A8025004) and by the Research project of the Institute of Psychology, Academy of Science,

Czech Republic (AV0Z7025918).